O Aničce, Davidovi a emocích v sociálních médiích

Blog, Úvaha on March 26th, 2011 3 Comments

Myslím, že “kolektivní dojímání” se kolem “Aničky” a následná vlna odporu vůči němu zhutněná do tweetu Davida Grudla jsou jedna a táž emoční hra, které se nelze ani divit, ani jí nějak kritizovat, ale ani umenšovat míru emocí, o které se tu hraje. V této hře jde totiž o vše jiné, jen ne o Aničku či to, zda David odhalil nahého císaře. A se zájmem lze sledovat, jak intenzivně tato hra probíhá ve věku sociálních médiích.

Zde jde jen o emoce. Jakékoli, a vyvolané jakkoli, ale přesto reálně prožívané.

Emoce jsou esencí médií: Provozovatelé klasických médií soupeří o naši pozornost prostřednictvím obsahu tvořeného jejich autory. Jak nejlépe získat pozornost? Emocemi. V sociálních médiích jsme pak každý nakladatelem. Jde nám nejen o to, abychom získali pozornost, ale aby i naše “dílo” bylo co nejvíce čteno a publikováno dále. Jak na to? Emocemi.

Aby emoce fungovaly, tak musí být naše. Tzn. nelze o nich číst, musí se zažít, a k tomu je musí někdo vzbudit. Jak vzbudit emoce? Např. takto:

1) silným příběhem, ke kterému se jako čtenář dokážu vztáhnout a má pro mě osobní relevanci, napojení na můj životní příběh

2) nebo negací nějaké mojí emoce, kterou cítím buď kvůli nějakému svému osobnímu zážitku, nebo která byla vyvolaná na základě zážitku někoho jiného

Šílení kolem Aničky je vzbuzování emocí metodou č. 1 – hodně z nás si to představuje na svých dětech, což nás naprosto nemůže nechat chladnými.

Davidův tweet  pak úspěšně emoce vzbuzuje jednou nebo druhou metodou, podle toho, kde se zrovna emočně nacházíme. Jsme-li na základě Aniččina příběhu spíše “dojati”, pak tweet bereme jako útok na svůj  vlastní cit (o žádný reálný obsah tu pak už skutečně nejde) a jeho autora pak i jako určitého útočníka, neboť si ho povědomě ztotožníme s tím, vůči čemu se svojí emocí vymezujeme (“David Grudl je největší prase českého internetu”). Sám jsem si to do jisté míry odžil a dočasný unfollow pak fungoval jako jistá kompenzace intenzivní emoce, kterou David ve mně úspěšně vzbudil. Cítíme-li se býti spíše obětí mediální masáže, pak v nás David vzbudí emoce metodou č. 1, čili konečně nám nabídne něco, k čemu se v této záležitosti můžeme vztáhnout. Černý humor je specifickou formou příběhu s emocí a proto David nemohl vybrat lepší formu.

(Edit: svým způsobem to může být další důvod, proč se lidi tak opřeli do Franty Fuky a jeho “cynického” popisu reality v Japonsku, který v podobném kontextu nedávno zmínil Patrick Zandl. Vůbec tu nešlo o jakýkoli obsah, Japonsko nebo broilery, ale o to, že František svým článkem některým lidem “bral” jejich emoce – z jejich pohledu poctivé a nepovrchní – které byly vyvolány mediálním příběhem “O Japonsku”. Zde to bylo na rozdíl od Davidova “útoku” o to zajímavější, že lidi v tom ten útok četli – a správně – jen mezi řádky, František se až tak do “kolektivních dojímačů” nenavážel. Hříchem v tomto případě je prezentace reality, která je nekompatibilní s naší emocí, a v důsledku je to stejná emoční krádež.)

V každém případě David emoci vyvolal stejně, jako “Anička”, a všimněme si na základě následných (sociálně) mediálních obsahů, jak obě metody spolehlivě fungují. A nejsou ty emoce povrchní, dějí se reálně – “povrchní” může být forma spouštěcího prožitku, ale jakmile se v komunikaci podaří způsobit, že i neprožitou zkušenost začneme považovat za vlastní a emočně se k ní vztahovat, pak může i zprostředkovaný zážitek způsobit hluboké, nepovrchní reakce. Je to vůbec zajímavé téma ve věku “Facebookových” vztahů a emocí, které minimálně pro síťovou generaci jsou tak reálné, jako kdyby se odehrávaly v prezenčním kontaktu a na základě zkušeností mimo počítače.

David se tedy svezl na médii vyvolaných emocí a hezky vyvolal “svojí” vlnu. V tomto ohledu je pro mě součástí stejné hry, do které sám střílí a kterou s námi hrají média klasická a zejm. sociální (a nehledejte v tom žádný odsudek, ani sympatii).

Velmi správně nedávno Martin Malý poukázal na to, že o “Aničku” zde vůbec nejde a ani proto nedávají smysl ty komentáře k jeho článku, které odkazují na příběh jako takový či na “paralelní vesmíry” typu “Kdyby se to stalo mýmu dítěti”. Martin skutečně rodičovskou zkušenost k tomuto poznání nepotřebuje.

Martin také kriticky poukazuje na davový aspekt emočního “virálu” – na “kolektivní dojímání se”, které označuje za povrchní (…pokud rychle zkrátím své porozumění). Osobně v tomto problém necítím – emoční “davovost” je námi dobrovolně vyhledávána a je to v podstatě přirozená inklinace: pokud se někdo cítí podobně, jako my, potvrzuje tím nás samé, což cítí skvěle, a zároveň se k nám psychologicky přibližuje, což je taky dobrý pocit, neb nejsme rádi sami. Důležité je, že tyto emoce jsou pak “reálné”. Co na tom, že se nám příběh “nepřihodil”. Je to jako když se mnou kdysi partnerka ráno nemluvila, protože se jí zdál tak silný sen, že jsem jí něco provedl, z něhož jí zbyly zcela reálné emoce, které pak řídily její chování v “reálném” světě.

“Dav” pak funguje jako skvělý zesilovač našich emocí a zároveň jejich “potvrzovač”, což je důležité zejm. v situaci, kdy “zdrojový zážitek” není náš. Dav nám ukazuje, že je “správné” emoci cítit, a zároveň že se díky “prožitku” této emoce můžeme přidat ke stádu, což nám coby zvířeti stádnímu vždy dělá dobře – pravda, každý si nachází stádo své.

Kolektivně zažitá emoce, jakákoli, je proto z pohledu jednotlivce žádoucí a nelze se tomu ani moc divit, ani to moc kritizovat a zároveň je nutné si uvědomit, že jakmile je zážitek “internalizován”, emoce jako taková povrchní není. Všimněme si, že média již jen formou komunikování o Aniččce vysílají poselství o tom, že se celý národ cítí stejně. A že i Davidův tweet zvedl sympatizační vlnu zase jiného “stáda”, které si tak kolektivně odžívá, paradoxně možná, svoji zlost na mediální manipulanty a stádnost. Plus dal “emoční munici” těm, kteří měli pocit, že jim jejich emoci bere, v možnosti se dále vymezit a tak si svoji emoci odžít ještě silněji (a kolektivně).

Jsou to právě sociální média, která nám umožní emoci vyvolat, šířit a “davově amplifikovat” lépe, než média klasická.

Takže:

- o Aničku ani Davida nejde
- ve světě médií a sociálních obzvlášť bude nejsilnější dojímání, které bude “kolektivní”
- můžeme vnímat různé úrovně povrchnosti, ale reálné emoční prožívání jakékoli emoce na jakémkoli základě k nim patřit nebude
- dávejme si pozor na to, co se v nás kdo snaží (ne)vědomě vzbudit za emoce a tím si přitáhnout naší pozornost, ideálně proto, abychom ji šířili i mezi ostatní
- ale ani se nestyďme za to, že jsme bytosti emoční a davové

… a můj kamarád David je prase a pokud by to někdo udělal mýmu synovi, tak mu ustřelím hlavu ;)

mírný edit 18hod.

edit 21h: pro skvělou mediální analýzu vývoje příběhu a mediálních aktivit pro živení našich emocí doporučuji dnešní článek Filipa Rožánka. Bylo by fajn zanalyzovat i post-vlnu v sociálních médiích, nastartovanou nejspíš Davidovým tweetem.

Image (CC) Antitezo


3 Responses to “O Aničce, Davidovi a emocích v sociálních médiích”

  1. Abe says:

    Oh my goodness! Impressive article dude! Thank you, However I am experiencing
    problems with your RSS. I don’t know the reason why I cannot join it.
    Is there anyone else getting identical RSS issues?
    Anybody who knows the answer will you kindly respond?
    Thanx!!

    Feel free to visit my site K (Abe)

  2. Jste tak v pohodě ! Nemyslím věřit jsem opravdu
    přečtené něco jako že před. Takže pěkné najít
    někdo se Unikátní originální myšlenky na toto
    téma . Opravdu .. děkuji za od letošního
    nahoru. Tento web je jedna věc že je potřeba na internetu, někdo s trochou originality!

Leave a Reply to Abe

Cancel Reply

Login with Facebook: